11x O ŘEČNICTVÍ

Dnes trochu odlehčím téma a napíšu něco méně sofistikovaného a intelektuálně bla-blavého. Vlastně to ani nebyl tak docela můj nápad, sepsat, co jsem se naučil za svých 15 let řečnění. Doufám, že vás to alespoň trochu pobaví a hlavně, že vám to k něčemu bude! 🙂
UPOZORNĚNÍ: Ve vášnivých pasážích se vyskytuje přebytek vykřičníků! 😀

1. Zkušenosti se ne/počítají!

Patnáct let, skoro to zní hrozivě. 😀 Když jsem byl malý, říkali mi naši, dobře se uč… a konec vtípků. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že časem nasbírám dostatek zkušeností v řečnictví a pak už ze mě bude pomalu neomylný a bezchybný řečník. Tak jak jsem ve 13 letech (ano, začal jsem velmi brzy) nastartoval svou křivku řečnictví a prezentace na veřejnosti, tak to vypadalo, že do 20 budu mluvit k národům a do 30 k vesmíru. Pravdou je, že čím více zkušeností s řečněním máte, tím více chyb vidíte, tím více nedostatků vylepšujete a i po patnácti letech se mi stále dokáže stát, že i po pečlivé přípravě mám okno, co okno – výkladní skříň, či zapomenu jméno hosta – nebo něco přeskočím. A víte co…? Nic si z toho nedělejte, stává se to velmi často. Důležité je si to přiznat, že jsme omylní, přijít na to proč se to stalo a pro příště se tomu pokusit vyvarovat. Na místě je pak dobré udělat z toho vtip, nebo se omluvit. Vtípky si můžete nacvičit, a pokud se neumíte omlouvat, stejně nemáte co řečnit na veřejnosti. 😀

2. Příprava není všechno, ale jde poznat!

V každé chytré knížce se dočtete, že NESMÍTE PODCENIT PŘÍPRAVU, každý lektor vám řekne, že BYSTE MĚLI TRÉNOVAT, ale přiznejte si to… kdo ve skutečnosti trénuje? Kolikrát? Jedna paní mi kdysi řekla, umění (a řečnictví patří mezi umění) je pouze 1 % talentu a 99 % dřiny a odříkání. Nejsem a nikdy jsem nebyl talentovaný řečník, popravdě řečeno mi paní učitelka češtiny někdy v 8. či 9. třídě řekla, že „když ses nenaučil pořádně číst do teď, nenaučíš se to nikdy“. O dvě školení komunikace a jednu největší facku mému egu, jakou jsem kdy zažil později, mi na SŠ jiná paní učitelka řekla „máš nádhernou dikci a přednes“. O pár let později mi pak začali říkat, že mám „skutečný talent“. Nemám, nikdy jsem neměl. Neslyšeli jste napoprvé?! Trénoval jsem jako blázen. Mluvil jsem doma, mluvil jsem v polích, mluvil jsem před kamerou, mluvil před diktafonem, mluvil jsem před lidmi, při sexu i před zrcadlem.

Něco málo přes 10 let učím řečnictví a podařilo se mi celkem snadno identifikovat, kde je u většiny lidí problém – je to STUD. Lidé se stydí, stydí se mluvit nahlas, stydí se mluvit před rodinou, před kamarády, před nadřízenými / podřízenými a nedej bože před kamerou či diktafonem. Něco vám povím, chodit jste se nenaučili tím, že byste to důkladně promysleli!
Kolikrát si zopakovat proslov? Ten poslední významný – svatební, jsem si chystal několik měsíců a trénoval min. 3x nahlas po každé nové verzi. Těch bylo cca 9.

Suck it up! Trénink dělá dobrého řečníka, ne talent!

3. Nenechte si do toho kecat!

Tohle není tak úplně pravda, ale vesměs to vystihuje můj přístup. Nejnáročnější na tom „stát se řečníkem“ pro mě bylo najít si svůj osobní styl, tak aby koreloval s mou osobností, náturou a humorem a vůbec celkovým životním přístupem – dnes to je v kombinaci s koučováním jádro mého lektorského přístupu.
Nejhorší, co se vám může stát je, když vám někdo začne říkat, co by mělo a nemělo být součástí vašeho proslovu (přesné citace) a jak by to mělo „správně“ vypadat atd.. Tak v prvé řadě, není nic horšího, než když je řečník postaven do pozice, kdy má plnit předem nesplnitelné limity a představy. Hned v závěsu pak vede „implantace cizího slovosledu a výrazů do proslovu“ a třetí nejhorší věcí je, když si řečník myslí, že se zodpovídá někomu jinému než sobě samému.
Nedával jsem, nedávám a nemám to ani v plánu k nahlédnutí své projevy ať svatební, slavnostní, pohřební či jakékoli jiné. Proč? Protože přeci nejste já, nevíte jak to přednesu s jakou emocí to odprezentuji a už vůbec netušíte, jestli to nakonec vlastně řeknu.
A teď proč to není tak úplně pravda, jak jsem psal na začátku…? Mám ve svém životě tři lidi, čísly 3, kterým důvěřuji a kteří důvěřují mi a kteří mě PŘIJALI takového, jaký jsem, bez soudů a výtek, a přesně to jsou lidé, kteří by vám měli radit a říkat svůj názor. Kašlete na ty ostatní a stůjte si za svým! Pevně!

4. Nesnažte se pochopit své publikum, buďte jeho součástí!

Často jsem vídával a často jsem také slýchával, a stále slýchávám, že se máte snažit pochopit své publikum. Že k němu máte mluvit řečí daného publika. Je to peklo, ani nespočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem neměl nejmenší tušení, KDO SAKRA BUDE MÉ PUBLIKUM?! Nebudu vám lhát, abyste splnili tento požadavek, budete v sobě muset posílit svou schizofrenní stránku. Ideální je zajít si před proslovem promluvit s někým z publika, nenápadně se mezi ně vetřít, pokusit se nasát tu atmosféru, pokusit se pocítit ty emoce (a pokud je zrovna po dešti, tak ten smrad „zmoklých psů“, prý takhle my bílí smrdíme, když zmokneme :-D). Nehrajte si na důležité, nehrajte si na „pány“ a „paní“ řečníky, snažte se sžít se s publikem, být jeho součástí, jako byste vstali z publika a spontánně mluvili, pouze tak docílíte absolutního souznění, pouze tím, že budete mluvit S lidmi, nikoli NA lidi. Trvá to dlouho, já vím, chce to cit, já vím, chce to mít na to náladu, věřte, to znám velmi dobře. Ale řečník bez emocí a empatie je jako automatický předčítač.

Příhoda, měl jsem asi tři roky zpátky větší prezentaci v Brně, a když jsem se postavil před publikum, kde jsem měl mluvit o koučování a jeho výhodách / nevýhodách, úplně jsem při pohledu na těch +- 20 lidí zamrzl. Tak kritické pohledy, ještě než jsem začal mluvit, jsem snad ještě do té doby neviděl. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, jen jsem věděl, že potřebuji tuhle ledovou stěnu rozbít. Tak jsem se tedy ukotvil, usmál se (trochu nervózně) a velmi autoritativně s „ty, ty, ty“ prstem řekl, že „jestli se na mě okamžitě neusmějete, tak nezačnu mluvit, protože z vás jde strach“ 😀 V tu chvíli pár lidí vyprsklo smíchy a jak to tak bývá, ten zbytek už se přidal. Nakonec jsme zjistili, že jim jen byla zima, a to už se dalo napravit.

5. Nejvíce překvapíte ostatní, když překvapíte sami sebe!

Někdy je vhodné začít vtipem, někdy je vhodné začít citátem, někdy je vhodné začít otázkou. Zkrátka, někdy je vhodné NEzačít rovnou mluvit, ale lapit lidi na nějaký startér. Tohle mi dává velmi zabrat a nechávám si na tom záležet. Třeba, na již zmíněné svatbě jsem začínal delší pauzou a otevřením složek, na kterých bylo písmo z Prstenu (Pán Prstenů). Proč? Internal joke, ale hlavně, chtěl jsem ať lidem, kteří vidí, naskočí otazník. Jindy jsem začal třeba pokřikem na publikum „PROČ?! PROČ TADY DNES SEDÍTE?!“. Ale zdaleka nejvíce mě proslavila měsíční árie, kterou jsem zavil-zaskřehotal na zahajovacím zasedání dětského zastupitelstva s následným dotazem na šokované publikum (něco přes 120 lidí), zdali bych mohl být operním pěvcem…(?) Proč jsem to udělal…? Měl jsem naprosto jasné důvody. Zaujmout mladé publikum, je neuvěřitelně náročné, odsoudí vás rychleji než běžné „dospělé“ publikum, kterému jde často o význam. Chtěl jsem, ať v daný okamžik v jejich životě neexistuje nic jiného než já a ta děsivá píseň, chtěl jsem, aby jejich pozornost patřila mi. A za druhé, chtěl jsem, aby si všichni dospělí (pedagogové, úředníci, policie – hosté) zapamatovali jméno Ondřej Kubesa. A víte co? Rudý až na zadku, vyklepaný jak ratlík, ale zazpíval jsem, strhnul pozornost tak, že následující půl hodinu mého proslovu nikdo ani nemuknul a všichni přítomní si zapamatovali mé jméno a s radostí na to ještě několik let vzpomínali – i ta vedoucí odboru školství, když už jsem byl „velký pan zastupitel města“.
Z mé zkušenosti tady platí velmi jednoduché pravidlo, čím více se kontrolovaně znemožníte, tím více a lépe si vás lidé zapamatují. Nemáme paměť na průměr, máme paměť na extrémy, na něco, co už se nebude opakovat a přesně o to byste měli usilovat, když vymýšlíte své úvody. V žádném případě vám nedoporučuji jít do takových extrémů, do kterých – když se rozpálím, chodívám já. Jen mějte na mysli, že prvních 3 – 10 sekund rozhodne o tom, zdali vás lidé budou poslouchat či nikoli. Ta místnost vám zkrátka musí v tu chvíli patřit!

6. Je to všechno o detailech!

Už jsem vám napsal, že jsem trénoval a stále (dnes už méně) trénuji jak divý. Ale to ještě není všechno. Když jsem byl menší, měl jsem problémy s vyslovováním „š“, „ž“, „ř“ – chodil jsem nějakou chvíli na logopedii a v pozdějším věku, když jsem začal řečnit, jsem se s tím musel poprat znovu. Řečnění na veřejnosti funguje jako zvětšovací sklo. Najednou jdou vidět VŠECHNY nedokonalosti a vy zjistíte, co všechno ještě musíte vyšperkovat. Zkoušeli jste někdy nějakou z řečnických říkánek…? Zkoušeli jste se smát podle samohlásek…? Jazykolamy? Zkoušeli jste nějaká dechová cvičení? Práci s dechem obecně? Ne? Ale to jsou přesně ty malé věci, které vás v konečném důsledku odliší od šedého průměru. A přesně to by se mělo na ZŠ učit namísto nesmyslné memorizace básniček. To, že vám nedojde dech v polovině řeči, to že se nezalknete suchem v ústech, to že při snaze vyslovit komplikované slovo či souvětí a věřte, někdy to jsou pekla, neposlintáte všechny lidi v prvních řadách. Se vším se dá pracovat, absolutně se vším, ani koktání není překážka, chce to jen vůli a vědět jak!

Příhoda, bylo ráno před jedním smutečním projevem a zrovna nebylo úplně nejlepší počasí a mé churavé hlasivky utrpěly virózou, probudil jsem se a nedokázal vydat ani hlásku – hysterie. Co byste v takové situaci dělali? Odvolali pohřeb? Nepřipadá v úvahu. Vlastně nepřipadá v úvahu, abyste to někomu řekli. Hallsky, strach v očích, malinká dušička a říkanky a dechová cvičení při šlapání do kopce k městskému hřbitovu mi rozhýbaly hlasivky natolik, že jsem s prvním krokem do pohřební síně dokázal bez známek nemoci vzdát poctu zesnulé.

halls

7. Stres a tréma – věčný ne/přítel řečníka!

Jedna z nejčastějších otázek, kterou jako lektor/řečník dostávám je „Bude to s tím stresem časem lepší?“. Nebude. Je rozdíl mezi paralyzujícím stresem – hrůzou, strachem. A tím motivujícím, podporujícím. Největší překážkou zkušených řečníků je, že občas nepocítí žádný stres, to je prosím, naprosto jednoduchá známka toho, že vám na vašem projevu k danému publiku vůbec nezáleží. Pokud necítíte alespoň tu trošičku motivace, malinkou trému, která vás kope k vyššímu výkonu, pak se raději zamyslete nad tím, proč to vlastně děláte. Alkohol nepomáhá ani zdaleka tak jak si myslíte, že by mohl. Ale abych nebyl takový škarohlíd… se stresem se často pracuje. Řečníci se jej učí zvládat, hledat za ním důvod, příčiny a v pozdějších letech jej rádi používají jako zdroj síly pro vyšší výkon.
Stresu vděčím za své největší a nejlepší projevy. Stresu vděčím za ty bezesné noci, kdy jsem seděl ve tři hodiny ráno před počítačem a od píky přepisoval projevy – takto vznikl můj promoční projev o kterém děkan prohlásil, že to nebyl nejlepší projev jaký kdy slyšel. Stresu vděčím za ty hodiny tréninku, za tu motivaci abych pracoval na sobě a svých dovednostech. Dejte svému řečnickému stresu jméno a posaďte jej pěkně na židli do kouta a ať čumí! Ztratí na síle a získá na smyslu. 😉

8. Můj největší nepřítel, je můj největší učitel!

Ach, stále živá vzpomínka, bylo mi cca 14 let, byl to můj druhý významný víkendový seminář na prezentaci a komunikaci, kterou učil stejný lektor. Když mě slyšel mluvit, tak později při obědě řekl, že u mě za ten rok nevypozoroval žádnou změnu, žádný pokrok – u všech ostatních řekl, v čem se zlepšili. Po roce intenzivní práce, to pro mě byla taková facka, že jsem neměl daleko k tomu, abych mu vyklopil talíř do obličeje a s šíleným smíchem utekl do lesů a bažin. Bylo mi 14. 😀 Dnes bych zřejmě utrousil něco vulgárního – a pak s šíleným smíchem utekl do lesů a bažin. 😀 Už nikdy, jsem od té doby nezažil tak silné dva roky učení. Co se mi předtím zdálo, jako intenzivní, jsem znásobil, to co jsem procvičoval, jsem opakoval do zblbnutí, hledal jsem nové výzvy, nové hranice svého hlasu, svého dechu, své artikulace a o něco málo přes rok později, jak jsem zmínil výše, mě to přivedlo k „máš nádhernou dikci a přednes“. Nevím, proč to udělal, nevím, jestli to byl Liborův záměr, je mi to vlastně jedno. Až mnohem později jsem pochopil, že lidé, kteří na nás byli nejpřísnější, jsou často ti, kterým v srdci budeme nejvíce vděční.
Chvály a rady ostatních jsou užitečné, ale jsou to ti bezohlední lidé, kteří vás polohlasně, bez emocí rozloží jednou větou na prach, kterým budete nakonec vděční za svůj růst. Pokud jste však trochu jiného temperamentu a kupředu vás žene pouze pozitivní motivace a výše zmíněný přístup vás odrazuje, pak hledejte jinde. Jen pamatujte, na světě není nic silnějšího než láska a nenávist. 😀
Váš nepřítel, by měl být VŽDY vašim nejlepším trenérem!

9. Největší zbraní řečníka je práce s tichem; A kostelem!

Původně tam byla jen ta práce s tichem. Není to nic objevného, při bližším zkoumání zjistíte, že to je jedno ze zlatých pravidel rétoriky. Já bych si to dovolil drze upravit. Myslím si totiž, že to není ani zdaleka tak jasné pravidlo, jak by se mohlo zdát. Umíme mluvit, stejně tak umíme mlčet, co je na tom zázračného, že…? Jsou to 1. schopnost odhadnout, kdy je vhodné mlčet a kdy je vhodné mluvit, kdy je vhodné nechat větu doznít, kdy je dobré nechat publikum čekat a pěkně vydusit (a to dělám rád hlavně na začátku svých projevů, pěkně si je v tichu vychutnám), 2. schopnost rozjezdu po mlčení a před mlčením. Zakončíte větu plynule…? Zakončíte ji rázně (utnete)…? Začnete větu rázně, rychle, pomalu…? To jsou všechno věci, na kterých záleží, souhrnně se jim říká dikce, větný ráz, kadence a dynamika řeči. A to je vlastně to „velké“ tajemství. Když je má věta zvídavá, intonuji zvídavě. Když je má věta agresivní a rázná, intonuji agresivně a rázně. Když je normální, mluvím normálně, když je pohádková, mluvím pohádkově a plynule. Dámy a pánové, tohle je fakt náročné, chce to hodně tréninku, ale jde to. A nejlépe se to trénuje v tom kostele. S jejich boŽ.Skou akustikou se naučíte se svým hlasem hotová kouzla!

10. Nazpaměť se neučím už ani své jméno!

Proč…? Když jsem nervózní, mívám okna. Pokud je to jen trochu možné, chystám si záchytné body, či celou prezentaci. Podle klasických pravidel – velké písmo, velké řádkování, text jen do ¾ stránky a všude mám dikční znaménka, kterými si napovídám jakou intonaci, kadenci atd. použít. Pokud se jedná o prezentaci na daťáku, píšu jen odrážky, či používám pouze fotky / obrázky. Jednou pro vždy už se vyvarujte odstavcovému textu v promítaných prezentacích… NE, NE, NEEEEE!

13329478_10205488824735059_5769856917457219430_o

11. Třikrát a dost! Kolik pochval je vlastně zapotřebí?

Nevím jak vy, ale já se s tímto pral šíleným způsobem. Nezvládám příliš velkou slávu a přespříliš chvály, uvádí mě to do rozpaků, jsem z toho celý nesvůj a vůbec naučit se přijímat chválu bylo pro mě snad těžší než se naučit mluvit před lidmi. Naučit se přijímat kritiku, bylo oproti chvále, hračka. Ale stalo se. Velmi mi pomohla věta „užívejte si chvály, dokud jste mladí, protože čím starší budete, tím méně vás budou chválit, protože všechno se stane „samozřejmostí““. A je to pravda. Po svých prezentacích, se vždy ptám tří lidí… zadavatele, kritika a fanouška. Všem ostatním zdvořile děkuji a chválu / kritiku vnímám pouze, pokud postřehli něco, co jsem ještě neviděl / neslyšel. Protože ty originální postřehy jsou, zase, ty malé detaily, které dělají rozdíl. Pokud někdo má KONKRÉTNÍ výtku, líbejte jim nohy. Pokud někdo má KONKRÉTNÍ pochvalu, zaplaťte jim večeři.

A DOST! Nemůžu vám prozradit úplně všechno! Pokud po tom toužíte, rád vás budu trénovat, pokud ovšem uspějete v mém mini výběrovém řízení, protože stejně jako vy si vybíráte lektory, já si vybírám klienty!

Special thanks to Jana Rajnoch za výběr dalšího článku! 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..